můj svět a harašení mi v něm na Blog.cz

Přeje si umřít!Přestat cítit a vnímat všechno to,co se kolem ní a v ní děje.Stává se to nesnesitelným a bolest jí dovádí k šílenství.Srdíčko už dávno nosí v hrudi roztříštěný na milion kousků a každý ten kousek jako kdyby samotné trápení mučilo.Duše jí řve tíhou té bolesti a myšlenky plné výčitek jí nutí myslet na ten klid,který jí přinese ten uklidňující pohled na tekutinu,která tu bolest,trápení a výčitky odnese.

Uzle z jejích pocitů se díky tomu toku začnou rozvazovat a ona se bude s každou odplavenou kapkou cítit volnější.

Už nedokáže myslet na nic jinýho,jen na onu chvíli spasení.Nic jí nedonutí aby se nepokusila ulevit žalu,je odhodlaná vzdát ten boj se životem.

Už nemohla prožívat dokola ty přízraky ve snech těch, které miluje a nejsou s ní.

Její prosby o snížení stezku nikdo nevyslyšel.Její bolest jí porazila a teď jako troska,jako nikdo a nic,seděla v parku v záři únorového slunce.Ikdyž hřálo,ikdyž ten svit rozjasňoval vše okolo ní ona cítila chlad.Prázdnota jí mrazila jako led,který ještě nedávno vyhlazoval okolí.

Tiše koukala kamsi před sebe.Mohlo by se zdát,že sleduje cosi,co vyvolalo její zájem.Jenže zájem už dávno nemá o nic.

Ani si neuvědomovala na co vlastně kouká,ani proč se dívá,myšlenky jí nepustily myslet na nic jiného,než na souboj toho zlého,co se dělo v ní.

Byla tady,ale přesto někde jinde.Prázdnota v jejích očích nedovolila ani slzám aby jí pomohly ulevit.

Už nesnila,už neměla ty sny,které jí dávaly tolik naděje

Utopila se v bolesti jako pírko ptáka,které se snažilo plavat na hladině.Ale čím déle ve vodě bylo,tím víc se nasakovalo a pod tíhou sebe samým šlo pomalu ke dnu,kde nakonec zůstalo.Bez šance na vyzvednutí z toho příšerného dna se musí smířit s osudem.Možná,kdyby někomu záleželo na tom jednom peříčku,tak by se ho někdo pokusil vytáhnout,pomohl mu na půdu okolo toho jezera žalu.Možná,že kdyby někomu na něm záleželo vyslal by vyprosený záchranný stéblo a podpíral ho při té cestě zpátky do života. Nikdo takový nebyl!!

A ona jako pírko nasáklé bolestí dopadla na dno a už nic nečekala.Nedělala si iluze.

Dlouho trvalo,než si uvědomila fakt,že neni významná pro někoho,pro koho být významnou chtěla.Smiřovala se neskutečně mnoho hodin s tím,že toho,koho nadevše miluje ztratila díky své vlastní blbosti!!

Skoro jarní den,který by měl přinést naděje a sny.Sluneční paprsky rozzařují přírodu okolo tmavé lavičky na kopci mezi stromy.Svítí a snaží se hřát tu drobnou osobu,která nevnímá tu krásu.

Už není zahleděna do dáli.Z šedivé kabelky vytahuje obálku bez adresáta a adresy.Jen nápis NA ROZLOUČENOU svítil z bílého papíru...Položila ho vedle sebe.Chvíli obálku pozoruje a po pár minutách vytáhne nůž s čepelí,která odráží ten sluneční jas jako zrcadlo.Ocelová čepel se mihne nad jejím zápěstím.Rychle a přesně chladný kov zajel do kůže.A tyto pohyby se opakovaly několikrát.

Úleva,kterou přináší první pramínek krve jí vtiskl krásný sen.Zavřela oči a poddala se nádhernému obrazu šťastných jejich lásek.Ona sama pocítila to štěstí,radovala se s nima a bolest,trápení,ztesk,žal jako kdyby neexistovaly.Po dlouhé době šťastná.Tak moc štastná......

Ta nádhera kterou prožívala jí polapila a ona nechtěla přijít ani o jeden jedinný pocit...

Na lavičce ve svitu skoro jarního zlatavého piškotu trčejícím na obloze,leží bezvládné drobné tělo blondýny.U ní chlap,který rozlepil obálku.Nestihl snad přečíst ani první řádek,když začal s tím křehkým tělem třást.Ruce,nohy,obličej měla od krve a muž na tom byl stejně.U ucha měl mobil a zmateně popisoval místo,kde on a ona bojovaly o život.Ona jako srab,který boj vzdal,a on jako spasitel,který se obával,že boj o její život prohrál díky sekundám,které ho dělily od zmaření jejího zbabělého tahu.

Její sen se zahalil do mlhy.Ty krásné pocity které díky snu prožívala,ztrácely na intenzitě.Z dálky slyšela hlas,který se přibližoval a volal její jméno.Chtěla otevřít oči,ale ty jakoby byly z olova a víčka nebyla schopná tu tíhu unést.Snažila se,a ikdyž s velikou námahou se jí podařilo oči otevřít,tak v zápětí je musela díky intenzitě bílého pronikavého světla,zavřít.

Druhý pokus byl lepší a ona rozpoznávala v tom oslnění postavy.

U kapačky vedle její postele stála sestra.A naproti ní po její levé straně seděl neznámý muž.Snažila se ho někam zařadit,ale i přez snahu jí byl cizí.

Chytil jí za ruku a usmál se.V jeho obličeji se podepsala únava a starost.

Nemohla svůj pohled odlepit od jeho modrých očích plných jiskřiček.

Muž,snad aby prolomil ticho,pohladil její dlaň a zašeptal jeho vizi do budoucna,ve které sliboval že všechno bude dobré.

Neřekla nic,jen tomu cizímu zachránci stiskla pevněji ruku.

Věřila mu.

Naděje jí přikryla rány.Odhodlala se zkusit to znova a žádala život o šanci vyhrát ten boj.K výhře měla nakročíno díky tomu dnu ve kterém se utopila a osud jí dal šanci.

Šanci napravit.

Jedinná možnost,odrazový bod snad,nebo dno na které dopadla.Do mrazivého rána únorového měsíce otevřela oči a snažila se pohnout bolavým tělem.Prosila každičký sval jejího těla o známku života,když se jí povedlo přemluvit,tak jedině s bolestí.

Vedle ní ležel její přítel.Bez jakýkoliv starostí spí a ona vstává do práce aby měli na jídlo,nájem a pro ní teď už důležitou energii v prášku bez které by to nezvládla...

Podívala se na sebe do zrcadla a zhnusila se.Proč to sakra dělá?!

Zapnula konvici a těší se na chuť oblíbené kávy.Ze šuplíku pod stolem vytáhla pytlík,zrcadlo a platební karty.Trvalo to pár sekund a před ní se na čistém zrcadle rýsovala dlouhá bílá rovnoběžka.Zapálila si unavenými pohyby cigaretu a naklonila se nad přímku.Štípnutí jí nakoplo jako zásah elektrického proudu a ona okamžitě začala fungovat.

To,co jí nakoplo je pro většinu zlo,ale pro ní je to v tuto dobu vysvobození a naděje.

Její oči se změnily,její tělo zdrobňovatělo,její duše se dala náhle ovládat...Najednou mohla zastavit slzy,mohla smutné myšlenky zahnat,mohla mít v hlavě prázdno a kdykoliv chtěla mohla přemýšlet nad několika rozdílnými věcmi najednou.Ta kontrola nad duší se jí líbila.

Napsala dopis jejímu ležícímu příteli,se vzkazem,že šla do práce a budit ho nemělo cenu.Snad proto,že ho budit ani nechtěla.Přišlo jí zbytečný se loučit.Neprojevil nikdy žádný zájem o její práci.Absolutní nezájem,hlavně že budou peníze...

Instantní štěstí jí nepovolilo výčitky.

Když čekala u telefonu zdokonalovala svůj zevnějšek.

Zboží musí být vždycky napohled zajímavé a atraktivní aby o něj byl zájem.A ona byla zboží.Její tělo bylo kupovaný,zůstala jí jen duše...Každý jí mohl mít.Každý,kdo zaplatil.

Ve dveřích vítala smradlavého upoceného chlapa.Připomínal jí vepře.Na tváři se snažila vytvořit grimasu podobnou úsměvu,ale nešlo to.

Instantní štěstí jí pomáhalo tu přetvářku snést.Snést to ponížení, to zaměstnání,snést sebe samu.Děkovala té chemii,že jí pomohla vytrpět tu hnusnou hodinu,když ve sprše zplachovala ten zápach z pana vepře.Drhla se šampónem jako kdyby byla špinavá...špinavá coura!

Jako kdyby na zemi ležel písek ze zlata,jako kdyby místo chladivého sněhu někdo vysypal prach z diamantů.

Lidi si snad ani nevšímají toho bohatství,které si jen tak na zemi leží a nepřikládají mu nějaký význam.

Jenže ona patřila k té hrstce vyvolených,kteří ovládali umění číst mezi řádky.Pro někoho se třpytil sníh od mrazu a slunce,pro ni to však byla neobyčejná nádhera,kterou si se zaujetím prohlížela jen z okna MHD nebo vyhřátého pokoje protože zimu vyloženě nesnášela a kdyby nemusela,tak se vyhne všemu tomu mrazu a bílému odrazu na zemi.Ale jako každý člověk musí zajistit přísun peněz...

Opravdu musí?Je dost hezká,inteligentní a navíc hodná holka aby jí zajistil ten přísun peněz někdo jiný.Někdo,kdo by se k ní rád choval jako ke křehké,vzácné,porcelánové panence,jako k nejcenějšímu pokladu...Ona to věděla,že plno chlapů by se snažilo jí k nohám snést i ty nejvzdálenější hvězdy.Jenže právě proto,že byla hodná,tak toho nevyužívala,a také proto,že milovala.

Láska je tyran slepý,a člověk je její mučedník.Vytrpí si skoro všechno,jen aby mu zůstala nakloněna.Ten,kdo ji někdy v srdci měl,tak mučení lásky zná.Tomu,komu láska ještě nikdy nemučila jeho svět,neukázala svou pravou moc...

Jenže jak moc velké mučení je schopna ještě vydržet?Každý mučedník přeci dřív nebo později podlehne bolesti.A ona cítila,že se ten její prách podlehnutí blíží.....

Už nemohla být v tom vědomí,že snahu o ten normální život má jen ona.Pochybnosti jí doháněly k šílenství.Miluje ji vůbec,když ji nechá samotnou na to trápení dospělého člověka??

...Chtěla jeho štěstí.Nic víc,jen jeho úsměv na tváři!!

Tenkrát,před půl rokem ho litovala,když se jí svěřoval s jeho únavou.Tenkrát chodil do práce-ne sice pravidelně,ale nějaké peníze měl.Tenkrát investoval,veškerý svoje "maníky" investoval,ale ne do osoby kterou,jak přesvědčivě tvrdí,tak moc miluje,ale sám do sebe.

Ona tenkrát cítila krutou lítost,ale snažila se dál.Dál chodila do práce,dál utrácela za oba,dál mu dopřávala všechno co chtěl-jen pro ten jeho úsměv!....Dál doufala,že jí to rád oplatí a čekala plná těšení ale pořád naivně,až ten den nastane.Je toho názoru,že -TO,CO DÁVÁŠ DOSTANEŠ ZPÁTKY-Myslela si,že to tak funguje...věřila v to!

A teď?Dál se starala o jejich život,dál se mu snažila dopřát to,co má rád.....

Už mu sice denně nemůže dát peníze na gram vysmátý zeleně v sáčku,ale minimálně 2x do týdne ten gram proletěl vzduchem...Dopřála mu to.

Ona sama si nešla do obchodu s oblečením už snad věčnost udělat maličkou radost...

Všechno vlastně bylo stejné,ale jen navenek.-Jen ten,kdo neovládá to umění číst nepsané si může myslet,že ona je dál plná očekávání na den,kdy bude na řadě se svým štěstím.

Pochybnosti jí přinesly spolu s nedůvěrou a beznadějí i noční můry,které nešly potlačit.Ikdyž se snažila zlé myšlenky odehnat na míle od těle,stejně našly způsob jak jí trápit.

Na ulicích leží zlato.Lidi okolo něj chodí a dělají jako kdyby tam nebylo.Ale je tam-ona ho vidí...

Zapadlá do sedadla autobusu se snaží nevnímat ty kyselé obličeje spolucestujících.

Snaží se ignorovat egoický a neohleduplný pražáky.Potichu se vysmívá kufříkářům,kteří se ze svého státu přikufříkovali podívat se na Prahu prolezlou krysama.

Třpyt toho pokladu na zemi jí místama oslepuje,ale neoslepí jí to tak intenzivně,aby se i mysl stala oslepenou a ona nemusela na nic myslet.Jenže myšlenky si i přez překážky,které se jim snažila vytvořit, našly cestu a pomalu ale za to detailně jí ničí.

Miluje jí vůbec,když se nesnaží o nic?Vůbec o nic,co by se týkalo jejich společného života!!!!Vnímá jí jako svojí součást,když ho nezajímá co a jak se cítí?Kašle na její pocity a upřednostňuje sám sebe!

Může mu věřit,když jí zradil?Řeči o plánování společného života byly jen pohádky,kterýma jí ujišťoval o citech,které byly další nitě z pavučiny lží!

Ty slzy v jejích očí které pomalu ztékají po její tváři jsou důsledky intenzivního třpytu pokladu na zemi,nebo bolesti způsobené myšlenkama?Lehkým pohybem dlaně je utře.Smaže je,jako kdyby nikdy nebyly a stejně tak smaže i ty myšlenky.

Vystupuje z autobusu aby šlápla na ten bílý poklad a svý kroky vedla rovnou do práce.Vydělávat korunky...Jen tak pro štěstí.

Je si jistá,že dnešní den bude stejně náročný jako včerejší,že dnes musí zase vymáčknout maximum z těla i mozku.Ale má vůbec takovou zásobu síly,když jí ty myšlenky tak ubíjí?

Na nikoho se nepodívá,ikdyž stahuje pohledy kolemjdoucích.Muži se za ní dívají se zaujetím a kluci se jí snaží zaujmout trapnými výroky,které má naučené přeslýchat.

Zavřely se za ní dveře výtahu a stoupal s ní do posledního patra vysokého domu...Až při pohledu do zrcadla si uvědomila,že na pozdrav recepčního neodpověděla a jako namyšlená fiflena okolo něj bez povšimnutí prošla...Zastyděla se sama za sebe.

Pozdravila vedoucí a sedla si ke svému stolu.Ten narozdíl od jejího života byl úhledně poklizený umístěný ve světlem prosluněné kanceláři,která nevypadala vůbec jako klasická kancelář,ale spíše jako obýváček,kterému dominuje masivní černý stůl,plný papírů.Uprostřed počítač a za ním starší bruneta s brýlema.Zaujatě kouká na monitor a zapisuje cosi na papír.Její silnější tělo není za tím masivem skoro vidět.Okolo ní jsou jen samé skříňky a v nich spousty papírů,vysoká tmavá obývací stěna a její prosklená místa v ní dělají dojem té domácí kanceláře.U balkonových dveří,za menším a světlým stolem sedí ona.

Zapíná počítač a otevírá ventilaci okna.Rozhrne dlouhý vínový závěs a chvíli u okna tiše stojí.Netěší se tak ani z výhledu 15.patra jako z toho,že ta zima je za sklem a ona si ráda udělá v teple kafe a pustí se do práce.

Štrachá se v kabelce,hledá cosi...vyndá zrcátko a z peněženky nenápadně bankovku.Zeptala se té brunety za stolem,jestli by jí měla také udělat kávu.Bruneta pozvedla hlavu směrem k ní a poděkovala za její zájem.Kofeinová siesta podle brunety zněl jako nápad,který potřebovala.S úsměvem se k brunetě otočila zády a otevírala dveře.Na slova od brunety o dnešním náročném dnu,který je čeká už nestihla reagovat.

Na záchodě otevřela zrcátko ve tvaru srdíčka.Zkrývalo totiž maličký zmuchlaný sáček...Vysypala obsah sáčku na zrcátko a srolovala bankovku do tenké rulky.

Krásně to štíplo a pocit vyčerpání okamžitě zmizel,jako kdyby nikdy neexistoval. Postavila další zábranu těm zlým myšlenkám a byla si jistá,že náročný den zvládne s úsměvem.

Vůně kávy prolila celou kancelář.Bruneta stále zabraná do papírů na stole a čehosi na monitoru počítače.Nesnažila se jí rušit,akceptovala její poučení o tom,jak důležité je soustředění a dodržení doby,kdy si klient přál mít vše v pořádku u sebe na stole.

Jindy by to byla pro ni chaotická náročná práce,kterou by nezvládla,ale teď?..Ten bílý prášek jí udělal energii díky které to zvládla.Vykouzlil jí přesně takové myšlenky,které chtěla mít-myšlenky na práci.Bavilo jí to.Na instantní energii si zvykla,nechtěla se toho štěstí v prášku vzdát...Potřebovala ho.Už ho potřebovala!

Osud s ní mával pěkně.A na to,jak to s ní chvílema vypadalo,si zachovala zdravý uvažování.Dospěla dřív než její vrstevníci.Názory měla promyšlenější než spolužáci,argumenty rozumější než zbytek třídy.Donutily jí k tomu okolnosti,zkušenosti.Situace odehraný v minulosti jí vzali dětskej svět a hodily jí někam,kde to neznala a na co nebyla připravená.Nechápala sama sebe,nechápala svět okolo ní a zároveň svět nechápal jí.Nepatří k těm,kteří mají to umění svěřovat se.

Hádky rodičů jí vnesly ztrach,matka alkoholička,která jí nadávala vybranými slovy,snášela ponižování,ddozvíala se všude možně o pomluvách od její matky,poštvaný otec byl věně na ní naštvanej,dokonce i sourozenci byli ovlivnění,vymyšlený příběhy plný lži jen proto aby ona byla ta špatná.Otec bez zájmu k ní.Sourozenci se jí raději už vyhýbali,preventivně aby matka nebyla naštvaná i na ně.Zavřela se do svýho světa,kde se věnovala čtení,psaní a malování.To byly její útěchy.Prostřednictvím těch chvilek, nad nimi, mohla prožívat svoje sny v lepší dny a svět vůbec.

Proč ona?Kolikrát si vyslechla že ona je důvod hádek rodičů aniž by to byla pravda.Nechápala.Zmatek,ztrach,beznaděj,bolest doprovázely dětství malé holčičky.Důvod toho všeho,později zjistla zjistila až když jí matka do očí řekla,že její narození jí zkazilo život.Byla prvorozená ze 3 sourozenců.Tenkrát jí to zlomilo.Probrečela každou noc,ty pocity který měla jí ničily.Nechalo to zjizvený srdce,bolest který se nikdy nezbaví.

Bylo jí 12 a hrála si s panenkama na dokonalej svět.Četla pohádky.To jsou její poslední vzpomínky na dětství.-O všechno přišla,když jí to vzal syn známých jejích rodičů.Bylo mu 17 a ona dítě.On feťák a zloděj,ona čistá jako anděl!!

Vzal si to!Nevěděla co se to s ní děje.Snažila se bránit,jenže čím víc se bránila,tím víc to bolelo.Vzdala to jen tiše plakala.Z očích se jí kutálely obrovský slzy.Vnímala jen bolest.Nesnažila se ani volat o pomoc.Neměla koho.

Zkončilo to.Jenže bolest byla pořád a s každým pohybem intenzivnější.Zchoulila se do klubíčka a brečela.Hlavně potichu,aby se nevzbudil její bratr,který spal vedle ní.Co se to stalo s jejím světem?

Když nabrala sílu,zvedla se.Má jít za někým a svěřit se?Šla,neměla plán...nevěděla nic...Celá bílá šla bytem.On v klidu seděl u televize.Viděl jí a příkazem dal pokyn ať jde k němu.Šla.Chytl jí za dlouhý vlasy a s upřeným pohledem,který byl nabitý zlostí,vzrušením a nenávistí jí řekl,jak se mu to líbilo a že jí má rád.Ten pohled nevymaže z paměti vídává ho dodnes,když zavře oči.Tak takhle vypadá láska?Tak chladně?

On jí má rád?Rád-slovo,kterému rozuměla,ale nikdo jí to neříkal často,jen babička.O lásce věděla z pohádek.Byla tam tak krásně popsaná,že jí chtěla zažít taky.Ale to,co se stalo v pohádkách nebylo.

Dal jí nechutnou pusu a dál se jí nevšímal.Netušila jak jí to ovlivní.Byla si jistá,že rodičům to říct nechce.Bála se,že se budou hádat,že jí obviní z toho,co se jí stalo.Netušila vlastně ani co to mělo znamenat,láska v pohádkách byla krásná a tadyztoho byla zhnusená a vyděšená.Byla nevinný dítě,nevěděla o sexu nic.Z ničeho nic ta hrůza jí byla první zkušeností která jí ovlivní život.

.Výsledek toho všeho na sebe nenechal dlouho čekat.Všechno bylo strašně rychlý a ona nechápala jak z toho ven,a co se to s ní děje!?Ze začátku ani nevnímala tu změnu.Ztřípky dětsví jí nebavily,zárodky dospělosti neuměla pochopit.Ocitla se někde mezi etapama života bez jakýkoli pomoci.

Cítila,že by to měla někomu říct.Svěřila se kamarádce u který si hrávala s panenkama.Všechno,přesně tak jak si to pamatovala,jí odvyprávěla a ona se jí místo pochopení,malé rady,nebo známky soucitu vysmála a obvinila jí ze lži.Snaha svěřit se zavrhla a ona veškerou bolest uzavřela v sobě a nechala se ničit.

Ze dne na den se z milého andílka stal rebel,kterýmu nechyběla drzost a dobrá vybava nadávek.I tak rychle se změnily známky ze samých 1 na horší.Už nevěřila nikomu.Zabouchla dveře k srdci a upadla sama do sebe.To,co se stalo jí tížilo a přivádělo nesnesitelnou bolest.Rodina zůstala stejná.Byl to bludnej kruh,kterej nešlo přerušit.Už dost!Pod smrští událostí nechtěla dál přežívat to časové období,ve kterém trpěla.Nemá nikoho a to k sobě někoho potřebovala.Byla sama na všechno.

Od toho dne už uplynulo dlouhých 8 let a ona tušila,že štěstí nedožene.Pokusy vzdala a snažila se nemyslet na události v minulosti.Občas se vzpomínkám neubránila a bolest nechala odplavit v slzách.Práce jí byla útěchou a víkendový kalby oddychem z tý rutyny.

Jeden takový oddych na tekknu se stal začátkem etapy,která převrátila její uvažování!:

Nabídka to nebyla první,ale ona z přesvědčení opět odmítla.Proti drogám vedla školní úvahy,odsuzovala feťáky.Měla za ubožáctví navozovat si jiné stavy,kupovat si štěstí v prášku,dopovat tělo instantní energií.Nepotřebovala to.Když jí basy vibrovaly v žilách,byla šťastná.Zároveň poznala jeho.On začal být štěstím.Měla štěstí který cítila,měla ho hned vedle sebe.

Všechno bylo jinak.
Tentokrát se pohybovala v jinym okruhu lidí a ocitala se blíž věcem,který dřív znávala jen o víkendech.Stalo se to!Podlehla zvědavosti,snad i ve snaze chápat,vyrovnat se nejbližší společnosti.Je jedno proč,faktem musí být že to udělala!Ten pocit odhodil všechnu bolest,vzpomínky,trápení,všechno se ulehčilo,najednou sami od sebe přišly nápady a vrátila se ztracená inspirace.Našla v tom stavu to,co potřebovala.Ten klid v hlavě jí vyhovoval.Najednou mohla mluvit o věcech zazděný někde u ní hluboko v té přecitlivělé dušičce.Najednou našla řešení na problém,co řešila týden.Unavený tělo sebralo tolik energie,že překážky přestaly existovat.Myšlení vylítlo na maximum.Vnímala věci mezi řádky.Dřív to dokázala taky,ale ne tak intenzivně,ne tak detailně.

Ten stav hledala.Tohle jí pomáhá léčit bolavou duši,zaceluje ty rány.Chce najednou mluvit o všem,protože si je jistá,že pod tíhou náhlý směsi bolesti a studu by v realitě nemusela zastavit pláč.Bála se,a teď nemusí.Může to ovládat.

Narýsovaná přímka z bílýho prášku na zrcadle do kterýho se před chvílí dívala a snažila se najít známky únavy a sama na sobě poznat feťáka.Neviděla nic,co by jí znepokojilo.

Přímka leží před ní,chvíli trvá než překoná nechuť k ďobanci,který dostane hned po nádechu.Zavře oči,vzpomene na vyčerpání a starosti dnů,kdy střízlivá prožívala realitu.Pak pocity,který budou,až se rozpustí v nose instantní štěstí a účinky se rozjedou rychlostí startu na really....

Zrcalo ležící na stole a odráží obličej milé blondýny.Její oči se lesknou.U nosu trubička,co se dotýká zrcadla a tvoří tak most který spojuje nos s povrchem.

Odraz té bloncky škrtá bílá přímka,která při nádechu proletí tunýlkem přímo do nosní dírky.Štípanec!Reakcí na něj jsou slzy z očí.Svět se zamotá a pak už jen polykání hořkého pramínku vytékajícího z nosu,.Další stav falešný idei světa oblbnul mysl.Jenže to,že to je falešný se už nevnímá.Hlavně že to přišlo!Hlavně že to funguje tak,jak se očekává...

Prášek štěstí jí rozežíra vnitřnosti,nos a tupí mozek.Z věci s tak dokonalými účinky se stane zkáza.Všechno to,co dal si vezme zpátky se 100%ními úroky.Stane se zabijákem.Pomalým ale důkladným tyranem,který mučením dosáhne svýho!

Proč by si měla připustit negativa,když žije danou chvílí?Proč si to kazit a k realitě přidávat starosti?Nějak to dopadne.Teď je to skvělí,má to co chtěla,tak proč to zase ztrácet.

Na ulici vyhublá blondýna.Hezký oči bez jisker.Zahubený falešným štěstím.Paradox,že to co mělo ty jiskry dávat je nakonec úplně vymazalo.

Smířená osudem,bez otázek a starostí nechává na sebe padat sníh.Tuhne zimou.Ale nevadí jí to,má pocit přece který nemohla najít a nakonec si ho může koupit a dopřávat v dávkách tolik,na kolik jen bude mít.

Pád sněhových vloček byl ten jedinný klidný pohyb v Praze.Zvedla oči od chodníku pod jejíma nohama a rozhlídla se po okolí.Prahu přímo nesnášela,ale teď se něco změnilo.Špinavej povrch zakryl bílej chladnej koberec.Drsný okolí pookřálo pod barvou nevinnosti.Už nemusela v prostoru vnímat kyselý obličeje lidí.Jako kdyby si andělé roztrhaly křídla a jejich kousky poletovaly všude kolem jen proto,aby vnesly k lidem harmonii a ledový dotek těch poletujících kousků pomohly k roztátí zamrzlých srdcí.

Sněhem měla ozdobený vlasy, působily jako závoj nevěsty.Vločky se jí přichytávaly na oblečení jako kdyby byla magnet na ty andělský pozdravy z nebe.

Sama v takový kráse...nemohla s nikým zdílet své dojmy.Nikdo tam nebyl.Jak je to možný?Vždyť sama neni?Někde na druhým konci Prahy by jí měl čekat en,kdo s ní ty stavy prožívá...Co dělá ona tady a sama?

Pro něj maximum,a on pro ní?Napadly ho rizika,co by se mohlo stát,když ona se courala ulicemi?Myslí vůbec na ní když je v práci a snaží se o to,aby jejich život nebyl jen přežitím bez peněz.Zatímco ona svojí zodpovědnost neztratila,on jí nechá at kormidluje jejich společnou lodku aby se nepotopila na dno.Její síli ale neztačí,nejsou nevyčerpatelný....Ona si je tadytím jistá,ale on si to neuvědomuje.Může se spolehnout na to,že když ona udělá maximum pro něj on jí to oplatí stejnou mírou?Dojezdový kecy,nebo uvědoomění reality?

Krásný hnědý oči ze kerých přímo zářily jiskřičky.Její pohled vždycky zamrazil.Možná to je díky těm očím,možná v tom hraje víc věcí proč tak působila.

Malej kudrnatej andílek.Měla odpověd na všechno a každý si jí hned zamiloval.Ten její úsměv by dokázal odměkčit i to nejtvrdší srdce.Naproti slunci ty její blond vlásky připomínaly opravdu svatozář.Tenkrát byla ztotožněná nevinnost,tenkrát jako dítě.

To už je hodně dávno a za tu dobu se víc věcí změnilo.Přišla na to už když byla dítě,že díky její tvářičce jí každý odpustil cokoli.

Jenže ted,kdy už je na svých nohách daleko od maminčiny sukně je všechno jinak.Za svou andělskou tvářičkou maskovala svojí duši a bolest.Život se s ní nemazlil a ona přišla o důvěru k lidem už v pubertě.Se vším se prala sama,rodiče jí nepomohli když to potřebovala.Byla na samostatnost zvyklá.

Duše bolela pod nátlakem špatných událostí,který jí zjizvily srdíčko,ale ona byla tak hrdá,že tu bolest dokázala skrýt.A nikdo neví o jejích jizvách,nikdo nic netuší.Nikoho by nenapadlo,na co myslí když usíná.Nikdo nemá pomyšlení,jesli pláče.Vždyt ona musí mít všechno lehký,je tak krásná...

Chlapi by dali cokoliv,aby toho anděla mihli alespon z části vlastnit.Ona je hodná a milá holka-jakoby měla napsaný na čele.Ona je hodná a milá,jenže její nevinný pohled lhal a každý jí to bez problémů uvěřil.

Nevinná ve všech směrech.Zdání,které klame.Díky němu má práci o které snila,díky němu může využít toho,že jí každý snese modré z nebe.

Za svojí nevinnost maskuje probděné večery,které ztrávila pod stavem,který jí zmátl mozek a dal chvíli zapomění.Utišil vzpomínky a bolest.Jedna bílá přímka na zrcadle a nebude myslet na to zlý co se jí stalo,díky které zvládne všechno.Zastaví výčitky nad jejími lstmi.Zvládne věci na které nemá sílu...

Nevinnost v její tváři nepřebije ani ten jed v jejím těle.Tak a ted vymyslela kde vzít na nájem,a za co si koupi tu krásnou bundu.Najednou to jde samo.Mozek jede na plný oprátky.

Otevírá email a v doručných čte.Ví už moc dobře komu se ozvat.Napíše pár vět,které v sobě nenesou žádný podtext.Čeká na odpověd.Odpvěd přijde skoro hned.Ten chlap snad sedí na netu pořád...

Druhý den má i na nájem i na bundu,a ještě jí toho plno zbude.Jak se jí to povedlo?Ne,nešla za peníze-k tomu by se za těch pár tisícovek nesnížila.Toho člověka nezná,on neznal do doby,kdy jí dával peníze jí ale i přesto ten člověk věřil její nevinnosti v tváři a da jí to,co chtěla.

Drobná blondýna jde po špinavé Pražské ulici.Její blondatý hustý vlasy jí vlajou ve větru.Každý si jí všimne,nezapadá do bezduchého davu.Do její tváře se plno lidí zadívá.Nevinnost je vyjímka,ktará v tom davu je nepřehlédnutelná.Jenže ona neni vůbec nevinná.Ale nikdo to neví...Nikdo nevidí do duše toho temnýho anděla.Nikomu nedochází,že za tou svatozáří je obyčejnej feták,sprostej lhář,a duše plná zloby a sebelítosti.Změnit na tom něco?Ne,vždyt díky těm nevinným očím má úplně všechno...

Existuje dnes vůbec nevinný člověk?Co dnes pro nás vlastně znamená nevinnost?Pro každýho něco jinýho.Každý má svojí hranici vinny a prohřešku.Nevinný je dítě,nevinný je zvíře...A proč?Protože nemá rozum aby dokázali hřešit.A co to je vlastně nevinnost?Slovo,jen start pro hřích.Neznám člověka,který by mohl vyprávět o svojí nevinnosti.Člověk který nelže,nepodvádí,nikdy nic neudělal špatnýho,nikdy někomu neublížil neexistuje.Je lidský dělat chyby,je lidský hřešit.Andělé nejsou tak proč nevinnost hledat tam,kde jsou jen hříšníci...

Naše svědomí(nebo jak ten hlas nazvat) k nám rozmlouvá někde uvnitř nás aniž bychom mu dali svolení.Tváří se jako nejlepší přítel a přitom může být i ten největší nepřítel.Může nám stejně tak pomoci jako zradit.Ale my ho pořád bereme vážně...To on může za naše rozhodnutí,za naše touhy a přání.To on nás donutí k akci.

Je to snad náš rozum?Může být,ale stejně tak to může být naše srdce,svědomí,duše...

Necháváme se tím vnitřním hlasem ovládat,díky němu můžeme zrekapitulovat všechny naše vzpomínky,díky němu můžeme snít...Je tady když si nemáme s kým promluvit.

Nabádá nás ke špatnostem stejně tak jako k dobrým skutkům-záleží vlastně jenom na nás jakou stránku k sobě pustíme blíž.Jaké naše JÁ je nám bližší.

Někdy je lepší moc o tom hlasu nepřemýšlet,mohli bysme dojít k pochybnostem o našem duševním zdraví a nakonec sami sobě zarezervovat místo v nejbližší psychiatrické léčebně.

Asi bychom neměli o tom hlasu vědět všechno.Asi bychom neměli moc pátrat o původu toho hlasu,o jeho důvěryhodnosti,nebo bychom se začali sami sebe ptát,jestli nejste jediní kdo má v sobě nějaký hlas,který mu radí,se kterým vede rozhovor...Protože to samo o sobě zní jako nemoc na kterou by vám specialista napsal prášky:)Ale ten hlas by tam byl dál,akorád trošku víc otupělej.Otupoval by se tak dlouho,dokud by se neodmlčel úplně...Kdo by potom nám pomohl s přemýšlením,rozhodováním?Kdo by snil naše sny,dodával nám sílu?Kdo by komentoval naše kroky?Kdo by řekl nevyřčené? Ticho,prázdno...Bez tíhy,zábran,bez citů,bez jediné myšlenky.Tupé věci zírající kdo ví na co bez názoru....

poznámka k článku:

Nejsem pacientem žádného psychiatra a neberu žádné léky potlačující mé emoce a mé pravé já:))